Projekt Sd.Kfz. 247 Ausf. B2 ( Wehrmacht )

 

TECHNICKO TAKTICKÁ A SROVNÁVACÍ DATA - Schwerer Gepanzerter ( PKW )  - Sd.Kfz – Sonder-Kraftfahrzeug.

TTD vozidla  

Na sklonku  roku 2005 byl položen základ společnosti vojenské historie BATAILLON KÖNIGGRÄTZ Hradec Králové, která se jako svůj první počin rozhodla postavit co nejvěrnější repliku obrněnce z období druhé světové války. Po samotném výběru typu kdy bylo zprvu uvažováno o stavbě SdKfz 13, byla Petrem Ježkem /ABBACA/ navržena varianta o něco mladšího ale zato již doopravdy obrněného vozidla SdKfz 247B.  Po sběru technologických, technicko-taktických a historických dat, pramenů, fotodokumentace, pamětí  a zkušeností, byl vypracován J.M.Bohdaneckým základní výpočet a teoretický nákres, od něhož se odvozovala navazujícíc řada výkresů jednotlivých sestav a podsestav celku, které se v rámci výrobní dokumentace revidovaly a to dle aktuálních zjištění a potřeb které nebyly ve fázi předpřípravy projektu zřejmé.  
     Samotné realizaci stavby repliky předcházel výběr montážních prostor a odborného poradce – šéfmechanika. Tento zdánlivě neřešitelný problém dal nakonec vzniknout spolupráci s  VELZEK s.r.o. Hradec Králové, v jejíchž dílnách byla pod vedením Petra Velena a za spoluúčasti tehdejších členů Bataillonu v březnu roku 2007 zahájena a v létě roku 2010 ukončena  výroba repliky těžkého obrněného automobilu SdKfz 247 Ausf. B2.

  Sd.Kfz. 247 Ausf. B1 / B2  Sd.Kfz. 247 Ausf. B2 
  4 x 4 ORIGINAL 4 x 4  REPLICA
Agregát:  Horch 801, 3517 ccm. V8 cylindr 66° SV4  Rover 3528 ccm.V8 cylindr (170 kg)
  ( ekvival. AU V8-108 3823 ccm / Ford 3.6L) GM - Rover V8
Palivo:    Benzín  Benzín
Výkon:   75 hp 3.5L  -  80 hp 3.8L 131 hp - 96 kW
Měrný výkon:  17,9 hp na 1 t  45 hp na 1 t
Vrtání/zdvih:  78/92  88,8/71,12
Komprese:  6,3 : 1  
Karburace:  2 x Solex 32 JFP  2 x SU Rover ( Land Rover )
Otáčky: 3.600/min   
Napětí/kapacita: Bosch RKC 130/12-825- 300W ..............
  Bosch baterie 12V / 75 Ah  12V / 75 Ah
Rychlosti:  5 + 1Z -  lAUH Einheits  4 + 1Z Rover
Převodovka: Planetová Auto-Union/5 Gang Horch, manuální Planetová Rover, manuální
Spojka: Suchá s hydr. mechanikou  dtto   
  PF 20KZM Fichtelund Sachs Rover
Podvozek: Horch 901/ Ic.  - 4 x 4  Range Rover Classic – 4 x 4
  Horch 108/Ia. Ausf. 40 Přestavba VELZEK s.r.o.
    BATAILLON KÖNIGGRÄTZ o.s.
Pancéřová nástavba:  Daimler Benz Werke GmbH  VELZEK, BAT. KÖN.
Pancíř: 5/6/8/10/12 mm  3/4 mm
Montáž celku: Auto – Union  AG Zwickau  VELZEK s.r.o.
  Horch Werke AG Zwickau  BAT.KÖN.   
Délka: 5000 mm  5000 mm
Rozvor: 3250 mm  3250 mm
Rozchod: 1646 mm     1650 mm    
Šířka: 2000 mm  2000 mm
Výška k hraně boudy:  1750 mm  1750 mm
Výška s plachtou:  2000 mm  2000 mm
Světlá výška: dle pneumatik 210, 230, 270 mm  370 mm
Nájezd: 21°  21°
Stěna: 0,25 m  0,30 m
Brod: 0,60 m  0,90 m
Kola: 16" 18“, 20“  20"
Poloměr otáčení: 7,8 m  7,9 m    
Pohon kol: 4 x 4, uzávěrka diferenciálu  4 x 4, uzávěrka diferenciálu
  vypínání zadních kol  vypínání zadních kol
Pneumatiky: Continental 7,50 x 20“ WH nebo  Barum Continental 8,25 x 20“ NM
  190 x 20“, 210 x 18“standard WH nebo  
  270 x 16“ WH Africa ( dunovky )  
Pérování: Pružinové vinuté  Pružinové vinuté, přední zdvojené
Tlumiče:  Kapalinové      Kapalinové        
Spotřeba:  29L až 42/100 km dle terénu  16L až 40/100 km dle terénu
Dojezd:  400 km / 116 L zásoba při 29L  250 km / 40 L zásoba při 16L
Rychlost vozovka:  75 – 84 km/hod max. konstrukční  125 km/hod. max. konstrukční
Rychlost terén: 40 km/hod zpevněný povrch  60 km/hod zpevněný povrch
Brzdy: Kapalinové bubnové  Kapalinové kotoučové
Ruční brzda: Mechanická, později kapalinová  Mechanická
Hmotnost: 4320 kg 2700 kg
Hmotnost plná: 4920 kg 3300 kg
Hmotnost užitečná: 600 kg 600 kg
Hmotnost hák:  850 kg 850 kg
Osádka: 2 – řidič-mechanik/velitel vozu     2 – řidič-mechanik/velitel vozu
Posádka: 4  - dle určení a účelu  4 – dle určení a účelu
Výzbroj organická: 1 x MP38/42  r. 9,0 mm, 192 náb., 1 x MP38/42 r. 9,0 mm, 192 náb.,
  6 granátů vz. 24, sig. pistole 6 granátů vz. 24, sig. pistole
Výzbroj anorganická: 1-2x MG 34/42 1-2x MG 34/42
Výzbroj anorganická:  (Pz.B. 41 Kwk 42, r. 20/28mm) (Pz.B. 41 Kwk 42, r. 20/28mm)
Pancéř podlaha: 5mm panc. plech  4mm žel. plech
Pancéř střecha: 5mm panc. plech 3mm žel. plech
Pancéř záď: 8mm panc. plech 3mm žel. plech
Pancéř čelo: 10, 12 mm panc. plech 3mm, hrany 6 mm
Pancéř bočnice: 8mm panc. plech 3mm žel. plech

 

Zdroj ( Thomas L. Jentz ) dále uvádí nijak neověřitelné údaje sklonu pancéřových plátů.
Vana: čelo 35°,  boky  35°,  záď  36°.
Nástavba:  předek 38°,  boky 35°,  záď  30°
Vůz však byl v reálu konstruován na svor dvou předních úhlů, díky čemuž automaticky vychází třetí úhel a tím vycházejí všechny ostatní úhly na vozidle. Při nedodržení základního svoru dochází k naprosté disproporci celého vozidla a to musí být ve výpočtovém poměru upraveno viz  (repliky ).
Dle dochované dobové fotodokumentace ovšem není na 100% možné tento základní svor určit a potvrdit.
Z dochované dobové fotodokumentace však vyplývá, že již provedení B1 se v úhlu sklonu přední desky lišilo od provedení B2 a přechodovou verzí bylo provedení B1/2 ( toto není oficelní označení )
Zdroj Jentz dále uvádí pancéřování max. 8 mm, přestože různé prameny a zdroje hovoří i o frontovém použití až 12 mm právě na přední desce vany      ( čelu ) a 10 mm na vyvýšené nástavbě ( velitel – řidič/mechanik ).



TĚŽKÝ KOLOVÝ OBRNĚNÝ TRANSPORTÉR Sd.Kfz. 247 Ausf. B 2 – ZAŘAZENÍ

V roce 1934 byl v Německu zahájen projekt vojenského automobilu v provedení 4 x 4 s instalací pancéřových plechů. Projekt byl zadán společnosti Horch Werke AG Zwickau, která byla součástí holdingu Auto-Union AG. Pancéřová vana pak byla vyvíjena ve Weser Werke – Bad Oeynhausen koncernu Mercedes Benz a na rám vozidla byla našroubována. Zpevnění – konstrukce vany byla z profilů, na jejichž hrany byly dopasovány a zavařeny pancéřové plechy.  Jako prototyp vozidla, prozatím bez pancéřování byl vybrán již pro vojenské účely upravený podvozek Horchu 901, původně typ 801, vojenské provedení 108 s motorem Horch 3.5 V8, ze kterého později vycházely nepancéřované a slabě pancéřované lehké obrněné automobily 4 x 4. Stejné šasi tak bylo užito i na nástupci Horchu 901 v rámci typů A a B a modelových řad  1a, 1b a 1c, přičemž 1c – vz. 40 měl motor 3.6 l Ford a byl montován v Berlíně v počtu cca. 60 ks ovšem kolik kusů z této série připadlo na SdKfz 247 B2 není jasné, neb standardní podvozky byly jednoduše vyňaty z výrobní řady, nepřečíslovány, ale přestavěny a překlasifikovány na použití pro těžký obrněný automobil, tudíž je není možné ve výrobní knize šasí identifikovat.  Navíc výrobní kniha šasí hovoří o faktu, že podvozky pro motor Ford byly číslovány od série 500 000, tudíž s motorem Ford nebyla vyrobena ani jediná 247! Typ A 1a měl natáčecí i zadní nápravu, která však u Sd.Kfz. 247 B2 byla užita jen v případě 11 strojů jakési přechodové varianty či první výrobní série.  Šlo o serii podvozků počínající výrobním číslem 140 001 až 140 011 jak uvádí výrobní kniha koncernu A-U, Horch z listopadu 1940. Všechna dostavěná a na frontu odeslaná vozidla Sd.Kfz. 247 byla stavěna v rámci výrobních sériových čísel šasí 400 001 až 402 824. Standardní šasi však byly rozsáhle upravovány a zpevňovány, přesto jim nebyla přidělena zvláštní čísla, stejně jako v případě 11 ks miniserie.
Pro nedostatek informací tak bylo jenom zaznamenáno, že v rámci dodávek upravených podsestav pro Sd.Kfz. 247 B, bylo dodáno 58 ks sad, které byly použity na výrobní čísla šasí 400 011 až 400 140. Z této dílčí informace pak bylo chybně dovozováno, že bylo vyrobeno celkově jenom 58 ks vozidel, přičemž jen díky oné 11 ks sérii víme, že jich bylo již jen takto doložených 69 ks. Dle poválečných sumarizací a administraci dodávek a subdodávek pro montážní závody, bylo dále spojeneckou evidenční komisí dopočítáno, že  na základě záznamů o rozpracovanosti jednotlivých dílů a agregátů mělo  být k jednotkám odesláno zhruba dalších  50 ks vozidel. Tento počet by odpovídal stavu 1 vozidla na 1 divizi, se kterou Německo operovalo v roce 1940 při francouzské kampani. Ovšem ne každá divize tímto strojem byla vybavena, jak je uvedeno níže. Přesto počet vyrobených strojů zhruba odpovídá kalkulaci, neb některé jedotky měly těchto obrněných automobilů více!

     Příkladně schvalovací list OKH z ledna roku 1941 přiděluje do stavu 20. pancéřové divize stroje Sd.Kfz. 247 B pro:  Panzer-Aufklärungs Abteilung, další stroj pro Kradschützen Abteilung a třetí stroj pro Panzersspähn Kompanii. Divize tak měla dokonce 3 ks Sd.Kfz. 247.  Pluk GD má u francouzského Stonne  po posledních dohledáních evidované  2 ks, ale třeba 10. motorizovaná divize má ke stejnému datu a ve stejné sestavé také 3 ks. 1. motoriziovaná divize, dříve lehká divize má ovšem 2 ks a to v PAA a Ps.k. 9. pancéřová divize SS má 1 ks, 10. pancéřová divize SS má také 1 ks, ale třeba divize LSSAH má 2 ks, jeden na šasí čísla 140 011, tedy s natáčecí nápravou a jeden čísla 402 824, tedy s pevnou zadní nápravou. Zajímavé je, že divize obdržela vždy poslední stroje ve výrobní sérii. Na základě střípků těchto dat tak lze podpořit závěr inventarizační komise, že k různým jednotkám bylo odesláno minimálně 100 strojů Sd.Kfz. 247 B1/2. Z tohoto počtu bylo nespíše 11 ks provedení B1/2 s natáčecí zadní nápravou a zhruba 90 ks postupně inovovaných a zjednodušovaných provedení  B2. Minimálně i stroj s natáčecí nápravou je pak doložen u jednotek WH.

     Do těchto počtů pak jakkoliv nelze zařazovat počty Sd.Kfz. 247 Ausf. A, které stály na standardním šasí šestikolového Protze a u jednotek jich bylo dohledánů pouze 9 kusů a dva kusy pravděpodobně, z čehož jsou zaznamenány 4 ks na africkém bojišti.

     Natáčecí zadní nápravu tak měla jen vozidla jakési přechodové, snad pokusné miniserie  varianty B1/2  ze standardní série stavěné na podvozku A 1a. Horchy 901 či již čistě vojenské 108  a vz. 40 byly vyráběny pod různým armádním označením Kfz 14, 17, 18, 23, 24, 31, 69, 70, 81, 83.  či jednoduše Pkw . Pkw alias Kfz 70 byl pak vyzbrojen protiletadlovým dvojčetem MG34 a Kfz 81 dokonce 20“ flakem. Existuje však i fotograficky doložitelná varianta s pevnou instalací Pz.B. 41 Kwk 42, která byla běžnou výzbrojí Pz.A.A. GD.  Ostatní auta pak postupně nahrazovala veškeré tahače předchozího typu Protze ( ten byl základem  pro Sd.kfz. 247 Ausf. A ) a nebo byla upotřebena v rámci pevné nástavby jako sanita, rádiovůz, opravna a obdobně. Pro myšlenku těžkého pancéřovaného obrněného vozu byl tedy  vybrán podvozek prvotně jiný,  Protze a až potom   Horch 901 v armádním provedení 108.  Toto vše se skrývalo pod původní verzí podvozkové soustavy a šasi Horch 801/EG I typ I. Modifikace z roku 1941  ovšem vycházela z jednotky II. pro vozy 901/108 1a a později 1c., což byla vyjímka užitá jen u projektu 247 B2. Šlo o vylepšení podvozkového rámu, kapalinových brzd a užívání až 3.8 litrového benzinového motoru. Varianty 247 B1 a B2 se pak lišily i vizuálně a to dle výrobních provozů, kde byly stroje montovány z dílů vyráběných dle neidentických šablon různých výrobních provozů. Mnohé komponenty však u varianty B1 zůstaly shodné s vozidlem Horch 108 1a, 1b, v případě varianty vozu provedení B2 ( Ausf. B2 )  docházelo již k různým odlišnostem.
     Varianta 247 B1 nahradila starší variantu 247 A, která se díky malému výkonu řadového šestiválcového motoru a šesti kolového podvozku Protze ukázala ne zcela ideální.  Varianta B, v provedeních 1. a 2.  již splňovala požadavky OKH po technické stránce a byla tak  přednostně zařazována k pancéřovým jednotkám, jednotkám pancéřových granátníků, brigád útočných děl, pancéřových ženistů, nebo obrněných průzkumných praporů, průzkumných motocyklových oddílů či oddílů obrněných aut z počátku války a to až do roku 1942, kdy začala být nahrazována polopásovými stroji s vysokou průchodností typu Sd.Kfz. 250. Sd.Kfz .247 B se po technické stránce od standardní řady obrněných vozidel Sd.Kfz. 221 až 223 a Sd.Kfz. 247 Ausf. A  odlišovaly velmi aerodynamickým tvarem pancéřové vany, většími 18 a nakonec 20 palcovými koly a tudíž větší průchodností v terénu, absencí přední pancéřové zástěry, která se stala integrální součástí pancéřového čela vany a největší délkou u provedení 4 x 4. Celá řada 247 se pak lišila i konstrukčně a to uložením vodou chlazeného motoru nad přední nápravou.
   Obrněné transportéry – automobily, sloužily jako obrněná vozidla velitelů divizí, pluků a praporů, při nasazení u kmenových průzkumných jednotek pak prioritně jako vozidla velitelů těchto jednotek. Patřila do štábní čety velitelské roty a to dle stupně jednotky. Vozidla primárně neměla těžkou organickou výzbroj, ta byla nahrazena zdvojenou radiostanicí a samopalem Smeisser MP38 vezeném ve vozidle, stejně jako 6 ks násadkových  granátů vz. 24, ale pro svoji bezbrannost byla vozidla osádkami v plukovních dílnách  dovyzbrojovaná anorganickou výzbrojí. Většinou lehkou protitankovou puškou vz. 39 a dále a extrémě  se jednalo o sejímatelnou těžkou protitankovou pušku Pz.B.vz. 41 ( která byla většinou v počtu 5 ks ve stavu 5. náhradní roty průzkumných praporů, v případě oddílu u zásobovací roty ), nejčastěji pak kulometem či dvojicí kulometů MG 34 či MG 42, případně kombinaci obojí výzbroje a lehkými protitankovými puškami Pzb. vz. 39 nebo cz. 40. Anorganickou výzbroj vozidla obdržela většinou až po jejich vyřazení ze sestavy štábu praporu ( nahradily je stroje Sd.Kfz. 250/1 s vysokou průchodivostí terénem ) a jejich přeřazení k přímé ochraně štábu v rámci velitelské roty, kdy vozidlo ovšem i nadále sloužilo jako vozidlo velitele velitelské či štábní  čety, který mohl, ale nemusel být  i velitelem vozidla.  Vozidlo nejčastěji sloužilo v přífrontovém pásmu či pro vizitaci  předpolí a samotných pozic nebo dle potřeby štábní jednotky a to pro její přímou ochranu na pozici, neb plánovaný uživatel stroje v reálu častěji užíval lehká terénní vozidla a to pro jejich nenápadnost. Dostupné a přístupné prameny pak dosud uvádějí, že v provedení RAD s dělostřeleckým dalekohledem bylo vyrobeno zhruba 50 ks varianty B1. Varianta radist. však byla brzy nahrazována polopásovým či osmikolovým provedením vozidla a tak  další 247 B se tak až do roku 1942 vyráběly bez zesílené rádiovýbavy. Tyto stroje měly jinak tvarované boční dveře u řidiče ( větší kosodélník ), zjednodušené přístupy k motorovému prostoru, světlomety umístěné v blatnících, standardní výzbroj kulometem MG 34/42 a hlavně nakonec i motor o obsahu 3,8 litru. Interiér vozu neměl skládací štábní stůl, ale integrální zadní  či přední vyosený držák na kulomet, v předu dokonce s pancéřovým štítem, případně osazení pro možnou montáž Panzerbüsche vz. 41 Kwk 42      ( 28/20mm ). Tato vozidla tak nebyla i nadále určena pro každou existující divizi, ale přednostně pro  divize obecně pancéřové, motorizované ( mechanizované ) a jednotlivé obrněné jednotky, brigády, pluky a prapory – případně samostatné oddíly.  Z prostředí Českomoravské vrchoviny pak známe fotografii vraku stroje 247 B1/2, který dle specifického maskování náležel jednotce SS, která zde krátce sídlila a tento stroj má dokonce na pevno montovaný standardní pancéřový kryt kulometu, tak jak jej známe z polopásové techniky. V rámci oprav a úprav se do prvotních variant B2 montoval ještě agregát V8 3,5 litru, což je i příklad naší repliky. Některé stroje byly po masivním nástupu Sd.Kfz. 250 staženy do zápolí, některé převeleny k jednotkám do Francie, na Balkán či do Řecka, ale většina sloužila dále u svých jednotek, kde tvořila již jen dozbrojenou složku přímé ochrany štábní jednotky. Výroba byla ukončena na jaře roku  1942, stroje však sloužily až do konce války. Jejich pořadové číslo v koloně obrněného průzkumu pak bylo bylo č. 2. Č. 1 byl malý terénní osobní automobil, č. 3 Sd.Kfz. 221, č.4  Sd.Kfz. 223 atd. 
   Do dnešních dní nebyl dosud dokladován žádný zachovalý originál. Jeho existenci v soukromých rukou či v podobě  vraku  ovšem nelze vyloučit, zvláště na území Ruska, Ukrainy, Běloruska, Pobaltí či kdesi na Balákánu.
   TTD a veškeré informace nacházející se na různých www stránkách a v naučné literatuře se ve většině rozcházejí, jsou nepřesné, mnohdy nesmyslné, často si doslova protiřečí. Technická odborná literatura je již obsažnější, ale neznalost, nepřesné angloamerické - anglosaské překlady ( Jentz ) a konečně i snaha  německou technickou školu a názvosloví posuzovat angloamerickými měřítky, pak i zde vede k mnoha omylům. Tyto se po dalších překladech dostávají do polské, maďarské, španělské i italské tzv. odborné literatury, která je však sotva dobrá pro modeláře, nikoli již odborníky, což bylo velmi smutné zjištění. Tématika kolových obrněnců byla dříve bohužel na pokraji zájmu a když tak se věcí  neznalí autoři tuto problematiku snaží posuzovat na základě výchozích znalostí řady  Sd.Kfz. 221-223, což jsou ovšem a bohužel naprosto jiné stroje a to již ve své koncepci. Dochází tak k neuvěřitelným blamážím a to i z pera jinak etablovaných odborníků. Otázkou ale je, proč ani německé zdroje nemají patřičné informace, proč neexistuje v Bundesarchivu výkresová dokumentace, technologické ani materiálové rozpisky a dokonce ani originální výrobní pasporty, výrobní výkresy a výkresy skutečného provedení. Odpověď je ta, že výrobní a montážní závody koncernu Auto Union po konci války připadly do sféry zájmu Sovětského svazu, který  vše co šlo jakkoliv využít buď zničil, nebo odvezl do svých konstrukčních kanceláří. ( Zajimávé je jak velmi podobný svojí koncepcí a rozměry je poválečný sovětský BTR 40 ) Tento osud postihl i dokumentaci k Sd.Kfz. 247. Nicméně snad právě proto jsou informace o Sd.Kfz. 247  z ruských zdrojů nejpřesnější a nejobsažnější, ovšem i na www velmi těžce vysledovatelné a dostupné, neb se nacházejí ve mnoha nesourodých střípcích dat odborných prací, či posudcích vývojových a konstrukčních kanceláří ruských zbrojařských společností. V případě ruských pramenů se však objevují obraty jako „ buď, případně, ekvivalentně, uvažováno, řešení “ a podobně, kdežto zdroje, nikoliv prameny, angloamerické pracují s termíny „ možná, asi, nezná, neví, snad, jako “ atd. a jsou tak velmi povrchní až zavádějící.
   Nám při samotné stavbě známá fotodokumentace v podobě jen ne vždy kvalitních a celých 7 a postupně až  24 fotografií a 4 malometrážních filmů tak musela být podrobena též určitému rozboru.  Některé fotografie jsou nekvalitní a zkreslené díky prostředí, světelnosti i technice samotného fotografa. Tyto zavádějící jevy musely být vyhodnoceny a uváženy na základě dalších poznatků a znalostí včetně toho, kdy a kde, za jakých okolností a proč byla ta která fotografie vůbec exponována. Přestože je replika již dokončena, badatelská práce nad tímto tématem pokračuje dál, což je přínosem nejen k poznání tohoto stroje, ale i vyvracení různých desinterpretací. K prosinci roku 2011 tak fotogalerie čítala již 46 dobových fotografií ( nákresy nejsou započteny ) a další fotografie částí, vraků a vybavení ( tyto nejsou z pracovních důvodů uveřejněny ).
    Pro komplexní sběr dat pak bylo nutné prostudovat či minimálně prověřit maximum dostupné technické i tématické literatury a to týkající se i  ostatních kolových obrněných vozidel, neb mnoho technologických řešení i samotných technických prvků a jejich úprav lze dohledat i mimo rámec dat Sd.Kfz .247. Obdobně a ještě pečlivěji byla rozborována data Horchu 901 ( 108 - 40 ), neb zde se jedná o základní projekt přepracovaný na 5 tunovou zátěž a stejně tak osazené samotné šasi, téměř identickou palubní desku a více či méně identické doplńky ( osvětlení, držáky, vybavení, vystrojení, eliminace nadbytečného elektrovybavení atd. ).
    Pro stavbu naší repliky tak bylo nutné z maxima sebraných pramenných informací vytvořit technologický výrobní předpis. Fotografie bylo potřeba posoudit, vyhodnotit, stanovit měřítko a propočítat. Propočet sjednotit s technologickým předpisem a vytvořit základní, výchozí výrobní výkresovou dokumentaci. Tato dokumentace pak byla v průběhu samotné stavby dopřesňována   a to z důvodu, že na konstrukční celek musel být podpasován zcela přepracovaný podvozek vozu Range Rover Classic, který nahrazuje původní, samostatně nedostupné zpevněné  armádní šasi Horchu 108. Ani to však nakonec nestačilo a tak příkladně samotná pancéřová vana, souběhy a vyváženost úhlů byla přepracováním originální stavby řešena celkem jedenáctkrát, spolu s přepracováním subsoustav dokonce 16x. Podvozková soustava byla řešena dvakrát, když ponejprv byl podvozek 4 x 4 zkušebně přepracován z klasického, lehce dostupného  středního nákladního vozu Praga V3S. Sice tak vznikl patrně naprosto rozměrově originální funkční komplet PV3S 4x4, ale pro hmotu a hmotnost téměř osmilitrového motoru se tato koncepce ukázala být slepou uličkou, ale i poučením, že pancéřovou vanu lze posadit jedině na téměř identický podvozek a identický motor.  Proto byl zvolen již osvědčený Range Rover 3.5 L V8 s upravenou převodovou skříní, který po svém totálním přepracování splňuje technickou podobnost s  vojenským šasi Horchu 108 a to i díky obsahu agregátu, koncepci a velikosti motoru. Díky souběhu všech výše uvedených indicií a zhruba třem letům práce tak mohl koncem roku 2010 vzniknout v Hradci Králové prototyp konverze - repliky tohoto stroje.   

BAREVNÉ PROVEDENÍ – MARKING - MASKOVÁNÍ

Vozidlo bylo vyráběno dle OKH ( Oberkommando des Heeres )a  dle nařízení Waffenamt v provedení  syntetické krycí matné a tmavé Dunkelgrau            ( Panzergrau ) farbe Nr. 46 ( RAL 7021 ), která se od roku 1942 primárně opravovala a doplňovala variacemí ( Gelbbraun RAL 8000 ) a dalších variant markingů této barvy, nejčastěji ve vzoru  hadi, plástve či bouřková oblaka. Vždy v poměru 2:1. Kontury mohly být lemované černou ( Schwarze ) Nr. 5 v šíři od 1. do 3. cm, později plynule přecházely. Markingy užívající kombinaci tmavě zelené, případně hnědé, viditelné na mnoha kitech však nelze potvrdit, natož prokázat. Předpis H.M. 1938 Nr. 687 pak nařizoval měnit maskování bez ohledu na předchozí nátěr. Zvláště na frontě dostávali velitelé pokyn k samostatnému užití maskování dle potřeby a to nejen ve výběru barev, ale i vzoru. Toto nařízení platilo pro rotu, ale často byl řešen i na ůrovni čety, neb i jediná rota bránila teritorium s rozdílným prostředím. Maskovací vzor byl v polních podmínkách namášen všemi myslitelnými způsoby.  Maskovací barvy byly značeny dle registru RAL 840B. V rámci Afrikakorpsu není stroj výslovně ani fotograficky doložen. Hovoří se jen o několika kusech varianty A, tedy šestikolové. Vzhledem k možnosti montáže písečných pneumatik, tzv. dunovek Continental o rozměru  270 x 16“ se však o užití na africkém bojišti minimálně uvažovalo. V tomto případě by stroj nesl nejspíše zemitě pískovou – žluto hnědou Gelbbraun ( RAL 8000 ) nebo nový ekvivalent, šedozelenou  Graugrün ( RAL 7008 )  barvu. Jediné známé fotografie maskovaného stroje tak pochází z východní fronty, patrně z  roku 1942, neb stroje nesou v jednom případě mimo Gelbbraun zebru ( hady) na šedé i pozůstatky zimního vápenného nátěru, stroj GD má vyšeptalá Gelbbraun oblaka, další stroj má výrazná hnědožlutá oblaka a neznámý stroj pískové plástve. Stroj zbraní SS pak nese pískovou Dunkelgelb jako základovou barvu s šedozelenými fleky. Ostatní fotografie představují stroj v základním zbarvení Dunkelgrau farbe. Přes různé vzory a nařízení tak na strojích užívaných na východní frontě v letech 1941 až 1942 vidíme jednoznačně jako základní barvu, různě vyšeptalou, zablácenou a pokrytou prachem Dunkelgrau ( RAL 7021 ), která pokrývá zhruba 2/3 plochy a všechna malá místa, tedy i kola aj. Svrchní barva, která tvoří maskovací vzor je převládající Dunkelbraun Nr. 45, tedy žlutohnědá, která byla ještě předválečnou barvou. Jednalo se o matnou až polomatnou, která se prvotně užívala v Africe. Další barvou byla předválečná Erdgelb Nr. 17, Braun Nr. 18 a v nespecifikované míře dokonce stará zelená Grün Nr. 28, která se nakonec užívala po celou dobu války a to hned v několika odstínech. Podstatou věci pak je, že známá, od roku 1942 postupně převládající barva německé Wehrmacht Dunkelgelb ( RAL 7028 ) vycházející ze vzoru „ nach Muster “ ( měla hned několik červenohnědých odstínů ) se na strojích Sd.Kfz. 247 B v podstatě neobjevovala, maximálně při obnovení poškozeného nátěru a to jen v místech jeho poškození, jak bylo nařízeno. Vozidla 247 se totiž přestala vyrábět do poloviny roku 1942 a právě barva Dunkelgelb se začala užívat až od tohoto roku.  Vozidla tak byla v 1/3 maskována vzorem a barvou Gelbbraun        ( RAL 8000 ) nově od roku 1940 Grünbraun
   Státní označení pak tvořil Balken-kreutz v mnoha standardních i nestandardních provedeních vyvedený nejčastěji na horní přední části bočnice pancéřové vany. Bílá barva kříže byla Weiβ ( RAL 9001 či  Grauwieβ RAL 9002) a Schwarz dle předpisu H.M. 1939 Nr. 525. Tyto barvy též tvořily čísla a popisky na voze. Interiér vozu byl dvoubarevný. Část pro osádku vozu byla dílem v barvě slonové kosti tedy měkčí a tmavší tón Weiβ         ( RAL 9001) zvaný Elfenbein, která měla 3 výrobní čísla a dnes se označuje RAL 9014 a ostatní části v provedení Dunkelgrau. Mazané části a mazničky byly natřeny červenou Rot ( RAL 3000 ). Lana, upínky, plachta a podobné součásti vozu zůstávaly v přírodní barvě výrobku či dřeva. Kanistry a bedničky, případně neorganické schránky na voze připevněné jsou v barvě polní šedi Feldgrau Nr. 3 ( RAL 6006 ), nebo byly v novějším ekvivalentu, světlejší Feldgrau zvané Zehnegrau RAL 7009.
   Armádní poznávací značku tvořila černá písmena WH a pěti až osmičíslí na bílé tabulce v černém plastovém orámování. Tedy Wehrmacht Heer s čísly dle normy WaA Nov. 40  HgN 101 51. Vozidlo jež představuje naše replika nese armádní identickou značku WH 651 557 a pořadové číslo v koloně obrněného průzkumného oddílu tehdy ještě jen pluku  pancéřových granátníku Grossdeutschland je č. bílá 2, vyvedené v pravé části přednice pancéřové vany a na levém zadním sešikmení.  ( heraldicky vpravo, tedy z pohledu řidiče ) Stroj GD dále nesl památku na francouzské tažení v kraji Tonne v podobě bílého  větrného mlýnu. Tento znak je umístěn pod oběmi předními bočními okénky. Čelo tohoto stroje dále nese bílý znak GD ( přilbu s viditelným nýtem, což je znak vyššího velení ) a označení pancéřového průzkumu. Stejný znak je na pravé šikmě  zádě. Dále znak zařazení k velitelské rotě praporu, což jsou kolmá písmena St. vpravo pod značkou průzkumu. Stroj pak na boku a blatnících nese standardní technické popisky a označení tlaku pneumatik. Většina vozidel pak nesla vlastní název v horní části vrchní přední bočnice vany. Barva byla RAL 9001 nebo 9002, občas odstínovaná od kamufláže linkou Rot.  Na rozdíl od plně krytých vozidel řady 222 měla 247 vnitřní stranu dveří řidiče v základní  barvě vozidla, V této barvě byl i kryt převodové skříně a motorová stěna v rovině pedálů a to z důvodů ošlapání  Ostatní plochy včetně stropu byly v interiérové Elfenbein a to až za sedačku řidiče. Na začernění odrazových ploch se používala běžná kovářská čerň, která se objevovala i na heveru a dalším nářadí. Kovářská čerň se používala i jako barva výseče palubní desky v místech budíků. Volantová tyč, řadící páky a různá ovládání pak byla nespecifikovaně černá. Řadící páky nesly navíc okrové, nebo žluté podélné proužky, které po tmě určovaly, která páka je řadící, tedy stejně jako u Sd.Kfz. 250 či 251. 

Stroje zbraní SS pak nesly typickou kamufláž této ozbrojené složky, různě rozpité skvrny, oblaka, ale i prostou tmavou či pískovou a v zimě bílou kamufláž.

OSÁDKA VOZIDLA A VEZENÁ POSÁDKA

Osádku vozidla tvořili v základu dva muži. Velitel vozu a řidič-mechanik.  Často však přibyl i třetí a to střelec MG a současně radista. Vzhledem k zařazení vozu byl velitelem vozidla  důstojník na úrovni velitele tankové  či pěší čety, tedy poručík – Leutnant. Řidič-mechanik byl poddůstojník, absolvent řidičského kursu a již zkušený starší řidič od hodnosti svobodníka výše, tedy Obergefreiter až po šikovatelské hodnosti, což potvrzuje i fotodokumentace.
     Posádku vozidla tvořili jeden až dva radisté, většinou poddůstojníci či šikovatelé, případně dva pozorovatelé obdobných, nebo i důstojnických hodností.  Obdobou mohl být velitel praporu či vyššího armádního celku se štábními důstojníky, nebo osobní ostrahou, případně čtveřice střelců – samopalníků a to vždy do 4 mužů, i když stroj mohl reálně „ přepravit “  i více než celkem 6 tabulkových  mužů. V případě užití vozidla jako ozbrojené ostrahy štábní jednotky, nebo v poli, tvořil osádku ještě zmiňovaný střelec/mířič, nabíječ, případně kulometník-radista, který pak oblékal též černou tankistickou uniformu a stával se třetím členem osádky. Jedinou rádiostanici pak v boji obsluhoval přímo velitel vozu.

UNIFORMA A INSIGNIE OSÁDEK KOLOVÝCH OBRNĚNÝCH VOZIDEL

Většina příslušníků tankových regimentů a samostatných oddílů a mnozí z divizních štábů pancéřových a obrněných jednotek Wehrmachtu nosila černou tankistickou uniformu zavedenou 12.11.1934 a to jako jistou příslušnost ke stavu pancéřového vojska.  Tato uniforma byla ovšem pracovní a prioritně určena pro službu na vozidle. Stejně jako u tankistů se skládala z polní blůzy, kalhot, tmavošedé či zelenošedé košile s vrchním zapínáním, černé vázanky, zeleného či šedého svetru s výstřihem do V nebo ke krku, šály, černých šněrovacích bot či vysokých pochodových bot ( tyto byly 18.1. 1941 ponechány jako standardní obuv jen obrněným ženijním rotám ), polní čepice, ocelové helmy, tankistického dvojitého baretu a  standardního dlouhého Feldgrau kabátu. Od roku dubna 1942 kabát nahradila oboustranná, bílo – maskovaná vatovaná bunda s kapucí, s různou variací maskování. K bundě patřily i stejně řešené kalhoty a palčáky. Důstojnici užívaly černé kožené prstové rukavice, stejně tak mechanici a často i další členové osádky, když předpis rukavice upravoval na pletené, či vatované palčáky, později palčáky s jedním prstem. Mimo službu na vozidle měly osádky nosit standardní armádní uniformu, což stejně jako tankisté z prestiže nedělaly.
    Vzor blůzy ( tzv. kříváku )  34/36 měl širší ležaté límcové klopy lemované barvou zbraně, vzor. 42 měl klopy užší a bez lemování. Vlněná, plstěná či ze syntetického vlákna vyráběná blůza vz. 42 měla tři knoflíkové dírky v klopě a zapínání na čtyři velké a tři malé knoflíky.
   U mnohých osádek pancéřových kolových vozidel a zvláště  u vozidel zařazených u štábů jednotek pak docházelo k běžnému přešívání služebních uniforem plukovním krejčím, nebo byly tyto uniformy šity zcela nově u soukromých civilních krejčích. Těchto úprav se dopouštěli hlavně důstojníci, šikovatelé, ale často i vyšší poddůstojníci v hodnosti Unteroffiziere. Úpravy spočívaly ve všívání různých náprsních kapes a našívání zipů místo knoflíků. Mnohdy došlo i na kvalitnější a lehčí látku, tedy obdobně jako u armádních uniforem.
   Součástí osobní výstroje osádek, tedy velitele vozu, řidiče/mechanika, mířiče, střelce, nabíječe případně radisty ( vezená tzv. posádka  byla jen neorganickým ekvivalentem mužstva na nebo ve voze  ) byla i jednodílná bavlněná kombinéza v barvě ( Waffenfarbe )  Feldgrau, světle hnědé, či špinavě bílé, ale také rákosově zelené. Jen některé tankové osádky si tyto kombinézy barvily na černo, ale téměř všechny osádky obrněnců si místo Reglema určeného rukávového označení vz. 42 na kombinézy našívaly standardní označení. Tato kombinéza byla velice neoblíbená a užívali ji ve většině jen mechanici a to ještě při vážných opravách místo montérek.
   Až od 5.5.1942 začaly osádky obrněných vozidel tankových průzkumných a obrněných průzkumných praporů fasovat i tankistickou uniformu vz. 41, vyráběnou buď z rákosově zeleného kepru, nebo v barvě Feldgrau, případně i špinavě bílou. Tato uniforma se v zimě mohla navlékat přes černou tankistickou uniformu, nebo se v létě nosila jako letní. Její původní určení však bylo pracovní, případně letní. Tato uniforma byla střihu vz. 36, byla však rozvolněná a měla velkou náprsní kapsu, stejná kapsa byla i na levé nohavici. Blůza se zapínala sedmi malými knoflíčky. I zde se mělo užívat rukávové označení vz. 42, ale užívalo se normální označení z černých uniforem. Náprsní státní orlice byla na podkladu v barvě uniformy.
    Vzor ze zeleného rákosového kepru se od roku 1942 vyráběl i pro tankové osádky a to již čistě jako letní uniforma. Blůza měla dvě řady pěti knoflíčků. 
    Světle hnědá, nebo Feldgrau tankistická uniforma byla dle vz.40 po roce 1942  specifikována jako nová základní uniforma jen pro jednotky útočných děl, samohybných děl tankového dělostřelectva, ženijních obrněných vozů, vlečeného protitankového dělostřelectva a protitankových jednotek, které však měly specifické límcové výložky, vždy podle druhu zbraně a dle zařazení k určité divizi, což vyznívalo dosti nepřehledně. Feldgrau tankistickou, ale i světle hnědou a brčálově zelenou nakonec porůznu užívaly téměř všechny osádky a někdy i posádky pásových, polopásových, či kolových obrněných vozidel všech zbraní. Tento jev byl zřejmý nejvíce s koncem roku 1944 a v roce 1945, jak též potvrzuje bohatá fotodokumentace z tohoto období.
     Osádky obrněných aut tankových průzkumů, průzkumů pancéřových granátníků a obrněných průzkumů jiných jednotek  tak užívaly výhradně černou tankistickou uniformu a od poloviny roku 1942 dílem navíc Feldgrau tankistickou uniformu. Nikoliv rákosově zelenou ani světle hnědou. Ta se sice užívala, ale jen jako pracovní a v ekvivalentu letní oděv. Jednotky zbraní SS měly vlastní ústrojový předpis.
     Lemování klop nebylo vždy identické s lemováním výložek, které měly u pancéřových a obrněných jednotek vždy černé pole. Příkladně příslušníci obrněného průzkumného praporu tankové divize měli lemování klop růžové, ale lemování výložek zlatavě žluté ( původní barva jízdy ) nebo zlatavě měděné ( původní barva motocyklových jednotek ). Po odstranění klop tak zůstalo jen lemování výložek, které bylo vždy podle toho, ke které jednotce byl obrněný automobil zařazen. Jednotky průzkumu ( menší Aufklarüng Abteilung-oddíl a vetší Bataillon-prapor ) tak měly podkladovou barvu černou, barvu zbraně-průzkumu žlutou, nebo její tmavší a ostřejší ekvivalent ( názvosloví této barvy respektive odstínu se i v německé literatuře značně rozchází ). Na uniformě všech osádek obrněných aut tak byly obdélníkové límcové výložky s černým polem lemované znovu barvou zbraně s hliníkovou, nebo postříbřenou lebkou bez spodní čelisti na zkřížených hnátech, tedy znakem tankového – pancéřového vojska, které vyjadřovalo zásadu obětavosti  „ bojovat až do smrti “, která měla původ mezi pruskými husary již v konci 17. století. Tankistická lebka se pak zásadně lišila od lebky užívané jednotkami zbraní SS, neb tyto užívaly lebku mající i spodní čelist a zuby.

Pokrývky hlavy nosily osádky obrněných kolových aut stejné jako tankové osádky. Pro důstojníky černou lodičku vz. 40 se stříbrným či hliníkovým  lemováním a krokví v barvě zbraně, když barevná krokev měla být nařízením z 10.7.1942 odstraněna, což se ve většině nedodržovalo.
   Dále důstojníci i přes zákaz užívaly služební čepici vz. 34, vz. 35 a polní čepici vz. 38, obě se štítkem v provedení Feldgrau, ovšem bez šňůr a výztuhového drátu ( tzv. mačkanice ) z důvodu snadného nasazení sluchátek. 11.6.1943 byla schválena i Feldgrau polní čepice se štítkem, přičemž pro tankové osádky a tím i osádky kolových obrněnců bylo schváleno její provedení v černé barvě.
   Šikovatelé nejčastěji užívali služební čepici mužstva se štítkem, též v provedení mačkanice, nebo lodičku s barevnou krokví, případně polní čepici vz. 42 či 43 v provedení Feldgrau, nebo černém. Tankistický baret byl odložen ihned po polské kampani a pozdější tankistická kukla-respektive helma, která vycházela z vnitřní části baretu nebyla užívána skoro vůbec.

   Mužstvo a poddůstojníci nosili lodičku vz. 35, vz. 38 nebo vz. 40 bez lemování, ale též s barevnou krokví. K lodičce od roku 1943 přibyla i polní čepice se štítkem vz. 43 v provedení Feldgrau či černém.
     Důstojníci sloužící na vozidle jako integrovaní členové osádky, tedy max. do hodnosti Oberleutenanta, jak vypovídají fotografie, nosili často praktičtější černý opasek mužstva s důstojnickou přezkou, černé pistolové pouzdro a opaskovou brašnu na mapu v černém provedení. Mimo vozidlo pak dle uvážení či rozkazu, nejčastěji plynovou masku, dále malou polní a jídelní nádobí. V případě ztráty vozidla a nasazení v pěším boji se tento nižší důstojník měl ještě vystrojovat stejně jako poručík pěchoty, tedy řemením, sumkami, často i bajonetem a samopalem nebo karabinou, což se však ve většině nedodržovalo. Osádka nosila černý opasek s černým pistolovým pouzdrem, v případě pěšího boje stejně jako důstojník. Osádka na vozidle měla právě jen opasek s pistolí, ve voze uložené jídelní nádobí, malé polní, bajonety a plynové masky. Často však i velkou polní s veškerým osobním majetkem, což odporovalo předpisům.

    Složení jednotlivých průzkumných ( Aufsklärung ) jednotek, oddílů ( Abteilung )  a praporů    ( Bataillon ) se během celé války značně lišil. Pakliže však nebyl stroj Sd.Kfz. 247 B ztracen, dožil se ve většině v  sestavách jednotek konce války, což pro příklad dokládá úřední výpis 4. Panzer Div. a jejího 4. Pz. Aufskl. Abteilung ze dne 2.2.1945. Tehdy ve znovu jen oddílu byla tato vozidla.:
1 x 247 B, 4 x Kfz 222 ( 2 cm ), 4 x 223 ( Funk ), 3 x 232 ( Funk ), 6 x 233 ( 7,5 cm ), 1 x 261 ( Funk ), 2 x 263 ( Funk ), 18 x Lunchs + dva stroje na dlouhodobé opravě v Kurlandu, 7 x 234 + 1 stroj na cestě z výrobního závodu, 18 x 250 + dva stroje na dlouhodobé opravě v Kurlandu.
Dále bylo tomuto oddílu ze záložního  Pz. Aufkl. Abteilung München 11.3.1945 přiděleno.:
2 x 4 RAD Pz. Fu. Wagen, 2 x Ie. Pz. Späh.Wagen ( Horch-Fu ), 1 x 234/2, které původně patřily do stavu 7. Pz. Aufkl. Abteilung, 7. Panz.Div.
8 x 251/3  a 3 x 250/3 z původního stavu H. Nachr. Schule Halle
2 x 234/1, 1x 234/3 a 5 x 222 ( 2 cm ) z původního stavu H. Za. Frankfurt/Oder
16 x 250/9 z původního stavu H. Za. Naumburg

Jako zajímavost je v divizním účetním soupisu jednotky Grossdeutschland uvedeno, že v termínu bitvy u Kursku bylo v sestavě 5. roty právě  GD Aufskl.Abteillung vedeno ještě 3 x Schw. Pz.Büsche vz. 41 Kwk 42. Čtvrtou tak lze předpokládat právě na 247 a pátá je dokladovaná na Sd.Kfz. 250 fotografií. 

Zde presentovaná replika Sd.Kfz. 247 Ausf. B2 má reaálnou fotograficky zadokumentovanou předlohu, kterou je druhý stroj tohoto typu v sestavě armádní jednotky GD. Tento stroj sloužil u velitelské roty štábu pluku a následně velitelské roty štábu nově vzniklého divizního Pz.A.A. GD.

Stroj první, Sd.Kfz. 247 Ausf B1  sloužil u průzkumné čety Kradschütz. Bataillonu motorizovaného pluku PG a měl APZ: WH 851 557.

Každý prapor tohoto motorizovaného pluku, tedy  Kr.Bat. měl pak vlastní průzkumnou motocyklovou rotu, která však stroji Sd.Kfz. 247 B nebyla vybavena.

ROZDÍLNOST PROVEDENÍ B1 A B2.

Obě výrobní provedení se liší předně na základě zahájení výroby a následně dle dodavatelů jednotlivých dílů. Provedení B2 odráželo zjednodušení některých technologií, výrobních postupů a hlavně rozdílnost technických výkresů, přípravků a forem.

 

B1 B2
Motor 3.5 L Motor 3.5 L nebo 3.8 L
Ostřejší úkos čela Tupší úkos čela
Přední blatník dle sváru vany Přední blatník dle horizontály rámu

Světlomety vyvedené z vany

 

Světlomety vyvedené z blatníků či

prvouchycené v nástavci

Kapota motoru uzavřená s dvojicí Kapota motoru v desce s jedním
montážních poklopů montážním poklopem, nebo polokapota
Dveře řidiče ve tvaru trojúhelníku Dveře řidiče ve tvaru kosodélníku
Schránka na pravoboku v podobě Speciální schránka na nářadí
přivěšené úzké krabice  z Horchu 901 v horizontální rovině blatníků z modelu A
( dva vzory bočních okének )  
 horní průzor či jiný tvar zde dolní průzor

Organická výzbroj 1 x MP38, granáty 6 ks   Organická a anorganická výzbroj – 1x MP38, granáty 6 ks, 1- 2x MG 34/42, 1 x  PzB. 41/28mm, či lehká PzB. vz. 39 či 40W, K
      Další pozorovatelné rozdíly souvisely s použitím stroje, individuálním dovybavením v polních dílnách a potřebě osádky vozidla. Zde řadíme madla na levém bortu před kabinou, ochranné rámy okenních poklopů, ukazatelů, Noteku a koncového světla. Variace upevnění kanistrů či přídavných schránek na nářadí, velikost kol, výzbroj, výstroj, rádio výstroj a marking i osobní značky.

Díky dvojici fotografií lze vysledovat i jakousi subverzi B1/2. Jedná se v základních tvarech o stroj verze B2, který ovšem nese kryty okének užité u stroje B1. Světlomety jsou pak již upevněny na blatníku, ale ještě né přímo, ale v montážních lyžinách. nejpodstatnější však je, že tento stroj je montován na šasí typu 108 A 1a, tedy s natáčecí zadní nápravou, což je specifikum jen tohoto typu šasí.    

Chyby viditelné v tištěných materiálech a kitech.:
Vzhledem k odborné neznalosti stroje laičtí pozorovatelé nejsou schopni rozeznávat provedení B1 a B2. Vidíme tak stroje s dvířky u spolujezdce, které jsou již pro vývod výfuku a usazení tlumiče výfuku na spádnici blatníku holým nesmyslem. Různé nelogické kombinace blatníků. Špatné velikostní poměry, dokonce i tvary lomů pancíře. Dostrojovaní vozidla dle příkladů vozidel řady 221, 2, 3, což je pro zcela jiné pojetí nemožné ( schránky na nářadí se jen vzdáleně vizuálně podobaly ). Nesmyslná schirt – sukýnka pod předním čelem, užívaná je u výše zmíněné řady, špatné zakreslení nárazníku a upevnění tažných háků a dále větší či menší množství různých drobností, včetně nesmyslného výkroje střechy boudy. Bouda byla zakončena rovnou hranou a onen vizuální výkroj tvořil jen lem pro napnutí plachty, který byl navařený do oblouku v 1/3 délky boudy. Zajímavostí je rozdílné řešení okének – průzorů a fakt, že obě varianty stroje měli průzory – okénka ve trojím provedení. Přední malá s periskopem, boční velká s periskopy a celkem 4 zadní boční, bez periskopu a s menším rámečkem. Některé stroje pak měli zadní háky převzaté z šasi Horchu 901 a některé stroje tyto tažné háky postrádaly....